Jaká média veřejné služby chceme mít?

Je samozřejmé, že na to existují ve společnosti různé názory, ale v základním se nejspíš shodneme skoro všichni.

Přejeme si jako občané demokratické země, aby média veřejné služby zůstala svobodná a nezávislá, zejména na vládě a politických stranách, ale i na vlivných podnikatelských skupinách včetně tzv. oligarchů. Chceme, aby v politice působila tato média nezávisle a nestranně a aby nezněla jako „hlásná trouba“ jedné politické či zájmové organizace.

Takové požadavky kladou na média veřejné služby mnohem větší nároky, než jaké se obecně kladou na soukromá média. Nestrannost je jejich prvořadým úkolem. Kromě obhajoby elementárních principů lidských práv a svobod a obecné podpory demokratického systému nemají média veřejné služby prosazovat žádné své politické názory a v běžných politických sporech musejí zůstat nezaujatá. Jejich úkolem je hlavně poskytnout prostor pro výměnu názorů ve společnosti.

Nevyhovující systém

Nezávislost médií veřejné služby je ve většině evropských zemí prakticky zajištěna jejich specifickým způsobem financování. V České republice to jsou televizní a rozhlasové poplatky, které zaručují Českému rozhlasu a České televizi ekonomickou samostatnost. Kryjí přes 90 % výdajů těchto médií.

Základ systému je tak nastaven správně, jak to v demokratické společnosti má být: veřejnost si platí tuto službu nezávisle na státním rozpočtu.

Finanční nezávislost médií veřejné služby však u nás trpí tím, že poplatky nejsou indexovány, ani pravidelně revidovány podle ekonomických potřeb. V tomto ohledu není současný systém v ČR vyhovující. Koncesionářské poplatky, jako hlavní zdroj příjmů veřejnoprávních médií, se v ČR vůbec nemění s ohledem na vývoj inflace. Ve většině evropských zemí se naopak tyto poplatky v pravidelných intervalech valorizují.

Problém mediálních rad

Nutno dodat, že finanční nezávislost médií veřejné služby je jen prvním předpokladem jejich svobodného fungování a sama o sobě ještě nezaručuje jejich nezávislost institucionální, politickou a editoriální. Tu by měly garantovat mediální rady, které tato média podle zákona kontrolují.

Předmětem časté kritiky bývá způsob volby členů mediálních rad. Je škoda, že návrhy změn existujícího systému, které jsou mezi odborníky a na parlamentní půdě u nás diskutovány více než 20 let, nebyly nikdy zavedeny v praxi.

Často je třeba navrhován tzv. bavorský model, v němž členy mediálních rad tvoří zástupci vybraných občanských sdružení a organizací. Podobně by systém zlepšilo, kdyby členy mediálních rad volil celý Parlament, tedy i Senát, a nikoli jen Poslanecká sněmovna, v níž opozici vždy přehlasuje právě vládnoucí koalice. K tomu zatím ale u nás bohužel chybí politická vůle.

Jan Bednář je novinář a bývalý předseda Rady České televize.