Bitva na Kavčích horách léta Páně 2000

Rada České televize je v novém složení kritická vůči řediteli Petru Dvořákovi. Spor graduje zase před Vánoci, stejně jako v roce 2000. Blíží se dvacáté výročí krize v ČT, novinář Martin Novák jako účastník tehdejší stávky sepsal několik osobních vzpomínek a srovnání.

„Generální ředitel ČT Jiří Hodač se obrátil na Radu České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání se žádostí o rozhodnutí, který program ČT je legálním a autorizovaným programem v souladu se zákonem o České televizi a který nikoliv. Do rozhodnutí rady vysílá ČT jako svůj program toto sdělení.“

Před dvaceti lety mohli diváci vidět tento nápis na obrazovkách, když redaktoři veřejnoprávní televize „povstali“ proti novému řediteli, jmenovanému do funkce Radou ČT ve spěchu a bez odůvodnění čtyři dny před Vánoci.

Jeden z kolegů přišel odpoledne do zpravodajského velína, jak se říkalo ve zpravodajské budově ČT místu, odkud se vysílalo a kde před monitory editoři připravovali všechny hlavní pořady. Improvizovaná porada ve stoje rozhodla, že se půjde do protestu. Nebylo třeba příliš mnoha slov, bylo to rychlé. Jiří Hodač byl předtím několik měsíců ředitelem zpravodajství. S podřízenými ani s okolím příliš nekomunikoval, řešil často podružné technikálie, ale vyhodil moderátora diskusního pořadu V pravé poledne Romana Proroka (V pravé poledne bylo předchůdcem dnešních Otázek Václava Moravce).

Hodač však ve funkci vydržel jen sedm měsíců, pak sám rezignoval. Vrátil se na Kavčí hory zmiňovaného 20. prosince, kdy jej radní zvolili generálním ředitelem ČT. Namísto takzvaných malých Kavek, jak se říká budově zpravodajství, měl najednou pod sebou velké. Tedy hlavní budovu a celou televizi.

Hodače předcházela pověst člověka, který pracoval v emigraci v Austrálii a pak v britské BBC. Ta se tehdy v České republice těšila téměř nábožné úctě jako vzor veřejnoprávního zpravodajství. Hlavním důvodem byl asi fakt, že lidé obvykle neznali jinou veřejnoprávní televizi, jejímuž vysílání by rozuměli.

Ostatně ještě v devadesátých letech zase Rada České televize zvolila ředitelem Jakuba Puchalského, který rovněž pracoval pro BBC. Zkrátka kdo prošel touto britskou institucí, měl na Kavčích horách slušné vyhlídky.

Zatímco volba Puchalského nebyla politicky motivovaná, o Hodačovi to říci nelze. V Česku tehdy vládla opoziční smlouva: sociálnědemokratická vláda premiéra Miloše Zemana byla v parlamentu tolerována Občanskou demokratickou stranou Václava Klause staršího: Česká televize nebyla sympatická ani jednomu: zejména Klaus měl pocit, že veřejnoprávní médium nahrává opoziční čtyřkoalici. Hodač byl koněm radních, navržených ODS. Ředitelkou zpravodajství jmenoval Janu Bobošíkovou.

Vznikla tradice, která vydržela do dnešních dnů. Ti, kdo jsou u moci, si často myslí, že Kavčí hory straní opozici nebo prostě těm druhým politikům. Myslí si to často i ti, kteří u moci nejsou. Ačkoliv ČT zve do diskusních pořadů zástupce všech stran, snaží se dávat prostor všem názorům a seriózní analýzy hlavních zpravodajských relací nemohou dojít k závěru, že někomu nahrává, mnozí politici a lidé si myslí, že zrovna těm jejich názorům málo a těm druhým moc. Tato neuróza, tento hon za fatou morgánou, přežívá všechny změny. Je to psychologický problém a bohužel jsme v Česku za dvacet let nenalezli model, který by zajistil, že fungování České televize bude kontrolovat taková rada, která zároveň nebude ve vleku politických zájmů.

Stávka v České televizi v roce 2000. Foto: Česká televize

Tehdy před dvaceti lety jsem pracoval ve zpravodajství ČT − přímo ve velíně − a pamatuji si, že se všechno odehrávalo jako nějaký zrychlený film, ale dost špatný. Kavky se najednou staly ostrovem odříznutým od okolního světa. Ředitel Hodač najal soukromou ochranku, jejíž příslušníci stáli za obojími dveřmi do velína. Pouštěli lidi ven, ale už ne dovnitř. Takže někteří zaměstnanci strávili Štědrý den a dny následující uvnitř. Spali mezi monitory, ráno vstali ze spacáku a šli rovnou pracovat. Lidé nosili na prostranství pod okny jídlo, které jsme vytahovali nahoru do okna v kbelících spouštěných po provaze. Hlavní moderátorská hvězda Událostí Jolana Voldánová šla z maskérny po střeše a k oknu jsme jí přistavili žebřík. Kdo by si to byl ještě před pár dny pomyslel.

Zaměstnanci, kteří nebyli v čele krizového výboru, měli vlastně hlavní úkol neodcházet a dál dělat svou práci. Tehdejší editor Událostí vyhlásil nekompromisní suchý zákon, aby předešel „zaručeným zprávám“ o tom, že stávkující si hlavně užívají pití a jídla, které jim příznivci přinesou. Veškerý alkohol nalil do umyvadla a přísun dalšího nebyl povolen. Nedávno se na stránkách Institutu svobody a demokracie Jany Bobošíkové objevilo prohlášení, že jí někdo v době stávky pomočil dveře do kanceláře. Pochybuji, že se něco takového stalo. Kdyby ano, jistě by se tenkrát objevily fotografie a videozáznamy dotyčných dveří.

K vypjatým chvílím patřilo první vysílání, které vlastně nebylo. Nový tým zpravodajství vedený Janou Bobošíkovou připravil vlastní zprávy. Do poslední chvíle se nevědělo, zda „ven“ půjdou ty její, nebo zprávy vzbouřenců. Když se po prvních vteřinách ukázalo, že do éteru jde „Bobotým“ a vzbouřenci vysílají jen po kabelu a přes satelit, zavládlo obrovské zklamání.

Asi nejvíc lidem dodnes utkvělo v paměti, když na Kavčí hory přišli strávit noc ve spacáku Jan Ruml a další politici. Zpětně viděno to bylo možná za hranou, ale v těch dnech pracovaly emoce. Existovaly informace − možná zveličené − o úvahách vyklidit budovu násilím. Nějaký den před tím k nám měl proslov právník a varoval nás: Nečekejte, že odsud vyjdete s tím, že jste vyhráli, s nějakým pocitem triumfu. Bude to ještě nepříjemné.

Nepříjemné byly i pozdější diskuse s lidmi, kteří se stávkou a protestem nesouhlasili. Často jsem dostával dotazy typu „Vám ta televize patří?“ nebo „V normální firmě byste si tohle dovolit nemohli“. Snažil jsem se vždy argumentovat tím, že jsme cítili odpovědnost za firmu, ve které pracujeme, a že Rada ČT nerozhodla v souladu se zákonem, protože svoji volbu řádně neodůvodnila. Často to však byly mimoběžné diskuse, ostatně podobně je tomu ohledně České televize i dnes. Ale i mnozí z těch, kteří stávku kritizovali, o dva roky později uznali, že redaktoři České televize dobře zpravodajsky zvládli povodně v srpnu 2002.

V současné době mají zaměstnanci ČT horší vyhlídky, než jsme měli my před dvaceti lety. Tehdy totiž v Poslanecké sněmovně nebyla dostatečná podpora pro plán protesty zamáznout a stávkující redaktory rozehnat. Proti Hodačovi byl například ministr kultury Pavel Dostál, Petra Buzková či vicepremiér Vladimír Špidla.

ODS nebyla jednotná. Jeden její poslanec tehdy skupině redaktorů na parkovišti před televizí sdělil, že mnoho lidí ze strany považuje další setrvání Hodače ve funkci za neúnosné, ale přes Klausův odpor vlak nejede. Prezidentem byl Václav Havel, který přirovnal počínání Rady ČT a Hodače k převratu v únoru 1948.

Možná že klíčový byl paradoxně postoj premiéra Zemana, který nebyl jednoznačný. Ačkoliv stávkujícím redaktorům tvrdě nakládal, zároveň označil Hodače za neschopného, když si neumí zjednat respekt. Ve sněmovně řekl, že Black and White je dobrá značka whisky, ale situace v České televizi černobílá není. Rozhodně se stávkujícími demonstranty nesympatizoval, ale nestálo mu za to konflikt stupňovat a prosazovat Hodače za každou cenu.

Nyní mluví Miloš Zeman jako prezident jasněji: současný ředitel Petr Dvořák by podle něj měl skončit a televize straní opozici.

Pokud by taková krize jako před dvaceti lety propukla dnes, v Poslanecké sněmovně a na Hradě by měl potenciální nový ředitel jednoznačnější podporu. Tehdejší rebelii do jisté míry nahrála opoziční smlouva a nejasné vymezení rolí vlády a opozice mezi ČSSD a ODS. Dnes nic takového není. A pořádat demonstrace v době pandemie koronaviru by bylo obtížné. Kéž by však věci letos nezašly tak daleko.

Článek původně vyšel v Hospodářských novinách 27. 11. 2020. Děkujeme redakci za svolení k publikaci na webu NFNZ.cz. Martin Novák je od roku 2006 redaktorem zahraniční rubriky. Předtím pracoval jako redaktor v Lidových novinách (1992 – 1995), České televizi (1995 – 2001) a Hospodářských novinách (2002 – 2006).

Bez nezávislých médií se nemůžeme správně rozhodovat. Podpořte nás.

Užíváme cookies, abychom vám zajistili co možná nejsnadnější použití našich webových stránek. Pokud budete nadále prohlížet naše stránky předpokládáme, že s použitím cookies souhlasíte.