Jan Motal: Česká média, koronakrize a chaos

Jakým způsobem česká mainstreamová média referují o pandemii? Co se jim daří a o co méně? Jan Motal, odborník na etiku médií z Masarykovy univerzity, napsal pro NFNZ na přelomu března a dubna analytický komentář pokrytí koronovirové krize v českých médiích.

Klišé těchto dní praví, že pandemie COVID-19 je událost, jakou novodobé Česko nepamatuje. V jistém smyslu je to pravda – poslední srovnatelná zdravotní krize globálních rozměrů na našem území zřejmě byla epidemie Španělské chřipky před sto lety. Nicméně krizí za poslední léta bylo dost a z perspektivy toho, jak se s nimi vypořádala média, rozhodně bude s čím srovnávat.

Novináři u nás byli již konfrontováni s celým spektrem extrémních situací, na nichž mohli osvědčit svoje postupy, anebo se z nich poučit pro budoucnost – zmiňme třeba jen povodně v roce 1997 (zemřelo při nich téměř pět desítek lidí, což je ohromné číslo) a poté v roce 2002 (ty zase zasáhly centrum republiky). Jak obstojí dnes, v proměněné mediální krajině, poznamenané technologickými změnami i koncentrací domácího vlastnictví?

Na konečné slovo si budeme muset počkat, až bude pandemie za námi, my budeme mít k dispozici finální a uzavřený korpus dat a budeme mít dostatek času a prostředků jej analyzovat (doufejme, že taková doba po zřejmě nadcházejícím hubeném čase opět přijde). V tuto chvíli je ale možné (bez nároku na autoritativní hlas a ucelenost) alespoň vybrat několik příkladů z posledních týdnů a na nich ukázat na problémy, které se před námi v této nebývalé krizi ve vztahu k mediální práci otevírají.

Z nadhledu, který je nám v tuto chvíli dostupný, lze identifikovat tři fáze toho, jak se v českém tisku, on-linech, rozhlase a televizi referovalo o nastupující pandemii. Tu první označme obrazně jako dobu očekávání, druhou jako čas chaosu a třetí, v níž se nyní nacházíme, navrhuji předběžně nazvat dobu zklidnění. Ač soudím, že nyní již jsou média ve velmi dobré kondici a plní svoji roli z většiny uspokojivě, načrtnutý vývoj je z hlediska kvality spíše sinusoidou, než dokladem stabilního výkonu.

1. Tajemný zabiják

Před nástupem epidemie v ČR a především před zavedením mimořádných opatření média informovala, že se v autoritářské Číně rozpoutala katastrofa, která začíná vystrkovat růžky do různých koutů světa: původcem je nový koronavirus, „zabiják“ („Smrtelná nákaza se šíří z Číny do světa“ LN 22. 1., „Má se svět začít bát?“ MF DNES 22. 1., „Čínská smrt“ Tamtéž, 23. 1.). Jeho původ je poněkud tajemný – objevil se na trhu se zvířaty a evokuje tak bezmála barbarské obrazy („Pro nás je to nepochopitelné, ale – netopýr – pro Číňany je to pochoutka…“, M. Jílková v Máte slovo 6. 2.), ale možná je rovněž dílem „farmaceutické mafie“ nebo jde dokonce o biologickou zbraň („Šílená teorie o koronaviru“, Blesk 30. 1.).

V České republice v té době z hlediska médií (správně) byla větším ohrožením chřipka, jíž se alespoň zpočátku věnovalo i více pozornosti. Proto nelze říci, že by v této epoše očekávání média přímo rozdmychávala paniku – poměrně objektivně informovala o tom, jaké bezprostřední nebezpečí představuje a výhled Česka traktovala spíše pozitivně („Na koronavirus jsme připraveni!“ Blesk, 27. 1.; „Lék zatím nemáme, ale není třeba panikařit,“ Právo 28. 1.; „Virus děsí Čechy, často zbytečně“, MF DNES 30. 1.).

Ač se tedy v době očekávání média chovala spíše rozumně, zasela do budoucna nebezpečný obraz „tajemného zabijáka“. COVID-19 je samozřejmě nebezpečná nemoc, závažnější a infekčnější, než nám známá chřipka, a představuje významný zdravotní problém globálních rozměrů.

Pokud ale tuto nákazu démonizujeme, vytváříme pocit, že jedinec proti němu nic nezmůže a vytváříme neadekvátní obraz ohrožení. Lidé jsou tak odkázáni do pasivních rolí a nezbývá jim nic jiného, než se snažit „přežít“ – odtud pramení i ono skupování zásob a dostředivá orientace na zabezpečení sebe sama a své rodiny. Mizí tak vědomí, že společnost je komunita a demokracie znamená aktivní účast na řešení problémů – akty solidarity, spolupráce, participace na moci.

Média už v době očekávání připravovala půdu na faktické výhradní odevzdání aktivity do rukou vlády a lidem nedávala pocit kontroly nad vlastními životy ani to, že by se jich mohla pandemie týkat jako těch, kteří mají nějaký hlas či slovo.

Zcela se tak odsunula otázka, jak se společně můžeme připravit na ochranu nejslabších, jak proměnit společnými silami veřejný prostor, aby byl bezpečnější, zda a jak se můžeme zapojit do spolupráce na sociálních službách a pomoci těm, kteří jsou ohroženi, nebo upadají do paniky. Jestliže média mají plnit roli strážců demokracie („watchdog“), potom musí střežit i ty části veřejného prostoru, které přísluší lidu jako aktivní síle a občanské společnosti jako základu komunity.

2. Ve službách státu

Tento problém se přelil do z hlediska novinářské etiky nejproblematičtějšího období, krátké, ale zato intenzivní „éry chaosu“, již můžeme pracovně vymezit prvními případy nákazy v ČR a zaváděním mimořádných opatření a nouzového stavu. Až na výjimky (mezi nimiž lze výběrově jmenovat především Hospodářské noviny, Český rozhlas a minoritní média) se český mediální mainstream stal pouhou ozvučnou deskou vládních prohlášení a informačním servisem, zaměřeným primárně na sdělování aktuálních dat o testovaných, nakažených a mrtvých (v zahraničí) bez kontextu (např. i Česká televize zvláště v prvních dnech zavádění mimořádných opatření ve svém zpravodajství hrála roli pouhé reprodukce tvrzení vlády a především hlavní relace Události zcela ztratila svoji schopnost nahlížet na krizi v souvislostech).

Česká média se z velké části (jejíž rozsah budeme muset v budoucnu definovat rigoróznějšími metodami obsahovou analýzou) stala jedním z mnoha aktérů přikládajících pod kotel nejistoty a zmatku. Dobře to lze ukázat na tom, jakým způsobem v onom krizovém týdnu plném ne vždy úplně srozumitelných kroků vlády referovala o postojích státních institucí.

Informace proudily zvláště skrze on-line média, ale např. i televize (diváci ČT 24 mohli sice získat dojem, že jsou „při tom“, ale byli spíše přítomni čekání na další vyjádření vlády a vládní upřesnění předchozích tvrzení, než aby byli zapojeni do souvislostí událostí) neucelené, bez kontextu a srovnání (např. o zahraničí se mluvilo spíše vedle informací o Česku, než v souvislostech s ním), útržkovité a často předčasné (jako když na Novinky.cz, TN.cz či Aktuálně.cz unikaly částečné informace, nebo dokonce návrhy dokumentů z jednání vlády – na nichž nebyl žádný veřejný zájem, protože neodhalovaly žádné pochybení ani zatajování odpovědných orgánu a nebyl důvod, proč na ně nepočkat, až budou oficiální).
Ruku v ruce s tím šly některé mediální obsahy, které přímo paniku vyvolávaly (např. server iDnes přinášel poslední únorový týden sadu alarmujících článků – „Co dělat v případě epidemie koronaviru? Pomohou zásoby vody i hotovosti“, „Koronavirus by postihl až tři miliony lidí v Česku, ukazuje pandemický plán“ – tato zpráva byla velmi zavádějící – a další). Až na výjimky tak média nedokázala nejen plnit svoji roli hlídacího psa a být kvalifikovaným oponentem vládě, ale ani uceleně, v souvislostech a kriticky informovat či přinášet alternativní pohled.

Zcela volný prostor tak byl dán politikům, aby opakovali floskuli o „válce“ s koronavirem, vyvolávající pocit napadení, proti němuž Čechy vláda ubrání, namísto toho, aby se prostřednictvím médií otevřela témata připravenosti (domovy seniorů, sociální služby, ochranné pomůcky – jednou z výjimek byl například iRozhlas, jenž přinesl vlastní rozsáhlou a analytickou zprávu o nízkém umístění ČR na žebříčku Global Health Security Index), dopadů (ekonomické následky apod.) a legitimnosti (rozhodování bez Ústředního krizového štábu).

Andreji Babišovi byl alespoň v prvních dnech dán prostor nastolit vlastní rámování událostí a upevnit svoji pozici navzdory chaotické povaze vládních vyjádření a kroků. Je nutné připomenout, že virus není démonická mocnost a v 21. století má globální civilizace vědecké i technologické prostředky k jeho zvládnutí.

Jistě můžeme namítnout, že šlo o extrémní situaci (nicméně do zavedení omezení pohybu mohla média fungovat víceméně normálně) a že na ni nebylo možné se připravit. Poslední výtka neplatí – nejen, že na nenadálé události by média měla být připravena jaksi z principu, ale právě období očekávání (v němž se mimochodem izolovaně objevovaly texty upozorňující na nedostatek ochranných prostředků či na fakt, že sama Čína epidemii nezvládla a ještě umlčovala kritiky) poskytovalo dostatečný prostor zavést rutiny, které by tento nápor dokázaly vyrovnat.

Stejně tak i kontext mezinárodních médií mohl napovědět, s čím bude třeba se vyrovnat. Průběžné zpravodajství z tak závažných událostí z minulosti česká média rovněž znají. Zůstává tak problém tlaku vlivem technologických proměn médií (aktuálnost, interaktivnost), soutěžení s ostatními médii a ekonomický aspekt (prokliky, sdílení na internetu), kterým ale nesmí podle oborových norem novinář podléhat (a to ani novinář on-linový, který se z principu ocitá na hraně profese – proto se s nástupem on-line médií hovoří někdy o deprofesionalizaci žurnalistiky – což je ale jiné téma).

Symbolem chaosu může být uvádění dat o testovaných, nakažených a mrtvých ze světa a později z domova, které ve většině médií (výjimkou jsou v on-linech menší média, ČT24, jež neuvádí žádná čísla na hlavním webu, a částečně i iRozhlas, jenž poskytuje komplexnější data) alespoň z počátku mělo charakter sportovních výsledků, s nadsázkou řečeno. Zcela pominut byl fakt, že v různých zemích mohou čísla znamenat něco jiného (různé metody testování, různé režimy a mechanismy sběru dat, nemluvě o možných manipulacích apod.) a že absolutní četnosti vypovídají jen málo.

Tato pochybení se bohužel mnohdy opakují doteď – a tak zatímco se už v médiích objevuje i denní přírůstek, jiné relativní četnosti – například přepočet na obyvatele – jsou spíše výjimkou (např. Aktuálně.cz, jehož statistiku přebírá i iHNed, ač Hospodářské noviny samy se k číslům staví rezervovaně, relativní četnosti zcela ignoruje).

V tomto krizovém období tedy nebylo možné vůbec porozumět tomu, jaká opatření byla kdy v minulosti zaváděna, v jakých souvislostech, jaká jsou jejich rizika a proč bychom na ně měli jako společnost přistoupit. Média, stejně jako jejich příjemci, byla odsouzena do role pouhých diváků, kterým nezbývá, než si mýt ruce a nakoupit zásoby konzerv – v rozhodovacích procesech již pro ně nebylo místo. Nebyl, kdo by je zastupoval. Všichni jako by strunuli v šoku – ač jej bylo možné předjímat. (Jiný slovy – agendu nastolovala výhradně vláda)

3. Návrat hlídacích psů

Třetí období je poznamenáno ještě šrámy období předchozího. Pro novináře je paradoxně náročnější, než předchozí (protože musí pracovat v extrémně ztížených podmínkách, i na média dopadají ekonomické problémy či personální limity spojené např. s karanténami, s narůstajícími omezeními a počty případů je náročné pracovat v terénu apod.). Považuji jej ale za dobu zklidnění, protože ze strany vlády již nepřichází žádné zásadní kroky, které by udávaly (zmatený) tón a především se objevuje širší spektrum témat, o kterých lze informovat – například probouzející se solidarita a spolupráce mezi občany země, kteří se sami zapojují do dobrovolnických aktivit.

V tomto období se obnovuje watchdog funkce a posiluje publicistika, i když pochybení ve zpravodajství (především ve vyváženosti – je skoro výjimkou, když čtenář nalezne kritické hlasy jako součást zprávy) občas přetrvávají (stejně jako „hon na čísla“). Kritika vlády se do veřejného prostoru vrátila i díky tomu, že ČT chytila i přičiněním investigativců „druhý dech“ (standard Událostí se pak obnovil až na konci března), díky novinářům Českého rozhlasu, úsilí menších médií (zmiňme jen velmi výběrově Deník N), ale třeba i Hospodářským novinám (ty prokázaly imunitu proti hysterii již v minulosti) anebo mainstreamovým on-linům, mezi nimiž jmenujme Aktuálně.cz, jež po výše zmíněném „výpadku“ opět produkuje velmi kvalitní analytickou a kritickou publicistiku, stejně jako investigativu.

Dnes tedy lze číst analytické články, ukazující a srovnávající situaci u nás a v zahraničí, i alternativní postoje nejen ke krokům vlády, ale i k pandemii vůbec, stejně jako analýzy odhalující „čínskou stopu“.
Mnohá média poskytují dobrý informační servis – opět výběrově: např. Aktuálně.cz pro zaměstnance, zaměstnavatele i podnikatele, iRozhlas vytvořil přehlednou informační základnu (https://www.irozhlas.cz/koronavirus) apod. I komerční televize Nova a Prima zavedly speciální vysílání a upravily svůj program. Zvláště v tištěných médiích (MF DNES, Lidové noviny, ale třeba i Blesk) se objevuje podpora pro rodiče, aby mohli své děti vyučovat v domácích podmínkách či cvičit jejich školní znalosti.

Tak, jak se mimořádná opatření stala v Česku každodenností, jako by i média chytla „druhý dech“ a ukazují to lepší, co umí. (Jakkoliv bychom mohli na konkrétních příkladech doložit, že zvláště MF DNES či Lidové noviny s kvalifikovanou oponenturou vládě spíše šetří, pokud v názorové rubrice přímo neprezentují postoje umravňující kritiky, aby si ‚dali po držce‘ až potom)

4. „Co dělat?“

Nicméně poučení zůstává: česká mainstreamová média jsou, zdá se, velmi náchylná k tomu být v nepřehledných krizových chvílích spíše v pasivní roli a nechat se událostmi vláčet, než se jich aktivně zmocňovat a spoluutvářet je (ve smyslu zařazování do kontextu, analýzy, hlubší interpretace, zastupování lidu).

Stálo by za výzkum identifikovat nástroje a mechanismy, jimiž se newsroomy připravují na krizové scénáře – a to, jaké standardy mají pro podobné situace adaptované, jak na ně připravují své novináře a jakou podporu jim dávají. V české žurnalistice se ve vypjatých chvílích bohužel i v minulosti (např. tzv. uprchlická krize v roce 2015) projevuje jasná tendence podléhat étosu paniky a obětovat (navzdory oborovým normám) aktuálnosti všechny ostatní hodnoty zprávy. Bylo by tak možné doložit přetrvávající posun od produkování zpráv (jakožto aktivního výsledku tvůrčí činnosti vedoucí k „BARC“ zprávám – balanced, accurate, relevant and complete) k pouhému přenášení informací. Ač jsou schopni podávat vysoký standard, jsou-li zaskočeni, podávají roli pouhých „informačních úředníků“. To je nebezpečné ohrožení jejich nezávislosti, protože v tu chvíli si s nimi instituce a politická i ekonomická moc může dělat prakticky, co chce. Lidé navíc ztrácejí svoje zastoupení ve veřejném prostoru.

Za připomenutí ještě stojí ona „pasivizace“ publika, resp. traktování ohrožení a nebezpečí jako čehosi, proti čemu se lze jen velmi minimálně bránit na individuální úrovni. Češi byli ze začátku médií vnímáni spíše jako příjemci událostí, čili ti, kterým „se to děje“, nikoliv někdo, kdo má svoje životy v rukou, kdo drží moc ve státě a kdo má co hovořit do toho, jaké budou naše osudy. (To se změnilo až „zezdola“, s nástupem ohromné solidarity a dobrovolnictví)

Média by měla bránit demokracii tak, že bude podporovat naši možnost rozhodovat o tom, co s námi bude – i kdyby to v důsledku mohlo znamenat kolektivní selhání. Bude to ale selhání lidu (a budeme za něj zodpovědni sami) a nikoliv nikým nereflektované moci. Měla by pracovat na tom, aby se taková situace už neopakovala (protože pandemie byly, jsou a budou – stejně jako mnohé další katastrofy, jež nás bohužel zřejmě čekají).

Pozn.: Příklady jsou výběrové, tento analytický komentář nemá za cíl vyjmenovat a postihnout všechny případy, a proto se omlouvám všem dobrým novinářům, které jejich práce ctí, že nebyli jmenováni. Není to v daných podmínkách možné. Rovněž se omlouvám všem špatných médiím, že nebyly vždy zařazeny k příslušným příkladům. Na takovou úplnou analýzu si musíme ještě počkat.

Jan Motal, odborník na etiku médií, Masarykova univerzita

Podpořte nás. Bez nezávislých médiích se nemůžeme správně rozhodovat.

Užíváme cookies, abychom vám zajistili co možná nejsnadnější použití našich webových stránek. Pokud budete nadále prohlížet naše stránky předpokládáme, že s použitím cookies souhlasíte.